Stabilita a transparentnost podnikatelského prostředí aneb vláda práva. Skutečně?

Měla to být vláda práva. Alespoň tak pravil před několika lety Karel Schwarzenberg. A tak to stálo i v preambuli koaliční dohody, dnes již neexistující Nečasovi vlády. Tím se jaksi prach vystřílel a ono kníže české své síly vyčerpalo. Neboť v programovém prohlášení vlády se již o ničem takovém nehovořilo.

Je jisté, že právní řád a vymahatelnost práva významně ovlivňují hospodářský život každé země. A když právo nefunguje, je v dnešním světě vždy možné poohlédnout se jinde. Mnohdy totiž nejde o daňové výhody, ale o možnost vymáhat na České republice škody, které podnik „nevládou“ práva utrpěl. A ty lze ze zahraničí vymáhat mnohem snáz.

Právní úpravy chování podniků většinou nejsou vyvolány kreativní činností českých poslanců. Naopak – ti spíše do poslední chvíle vyčkávají, zda je Evropská unie, OECD či OSN k něčemu donutí. A tvůrčí myšlení uplatňují teprve poté a navíc jaksi neuměle. Přidá-li se k zákonodárné praxi činnost exekutivy a soudů, nemá podnik šanci. Uveďme jen vybrané příklady:

Co partner dělá

Člověk by občas rád věděl, co jeho budoucí obchodní partner vůbec dělá. Pomineme-li, „podniky“ o třech lidech, které mají zapsáno několik desítek živností, mělo by to být zřejmé z obchodního rejstříku. Tedy mělo – ve skutečnosti obvykle nalezneme tento zápis: „výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona“. A budeme-li dokonce pátrat, kde tyto nejasné činnosti provozuje, zjistíme další zajímavé údaje: Neexistující budovy, byty, v nichž jsou „umístěny“ kosmetické salony (ve skutečnosti se tzv. pronajímají stolečky a židličky). Podnikatelé, společníci a jednatelé jsou bezdomovci, pardon, „bydlí“ zřejmě na radnici. Asi jde o ochranu osobních údajů a podporu podnikání! K čemu však je takový živnostenský zákon? Ochraňuje rovné tržní prostředí, nebo podvodníky?

Zveřejňování účetních závěrek obchodních společností

Jedním ze základů transparentního podnikání je zveřejňování účetních závěrek obchodních společností. To je dnes zavedeno nejen u nás, ale i v Evropské unii. Jenže u nás nefunguje (průzkumy ukazují, že závěrky nezveřejňuje až 85% obchodních společností). Vzhledem k tomu, že porušení této zákonné povinnosti podléhá významným sankcím, je tato skutečnost stěží pochopitelná, a je třeba se ptát, proč tomu tak je. (Plnění této povinnosti dokonce není státem vyžadováno ani při rozhodování o přidělení dotací či státní zakázky.) To v takovém Německu již úřady udělily asi 250 tisíc pokut v celkové výši 287 milionů EUR. A nejde o malé částky – společnost s obratem 65 tisíc EUR si klidně vykoleduje pokutu 25 tisíc EUR.

Dle současné právní úpravy obchodní společnosti mají ukládat své účetní závěrky do sbírky listin rejstříkových soudů. Ty však mají možnost ukládat pouze minimální sankce a kontrolou dodržování této povinnosti se ani tak vůbec nezabývají.

Skutečně významné sankce mohou ukládat finanční úřady. Ty ale pro svou potřebu získávají účetní závěrky formou přílohy přiznání k dani z příjmů (kde tyto přílohy tvrdě vyžadují a údaje přenáší do svých systémů). Co je, či není, uloženo u rejstříkových soudů je nijak nezajímá a tyto skutečnosti ani nepostihují.

Problematické vymáhání pohledávek

O soudech a soudcích se toho již napsalo dost. S tímto třetím pilířem státní moci však vzhledem k jeho nezávislosti jen tak někdo nepohne. Spory okolo pohledávek lze ještě, pokud se firmy shodnou na rozhodčím řízení, obejít. V opačném případě je většinou lepší se na soudy neobracet. Nikdy totiž není jisté, ani kdy „ctihodní“ začnou jednat, a tím méně jak, v řadě případů nepochopitelně, rozhodnou. A pokud již rozhodnou, rozběhne se další kolotoč kdoví proč přípustných odvolání, vracení k novému projednání, dovolání a případných ústavních stížností. Mezitím nabíhají podnikům další náklady: právní zastoupení, soudní poplatky, úroky.

Věčné exekuce

Trpělivost někdy po řadě let vede ke kýženému výsledku. Bohužel jen v podobě soudního rozhodnutí. Pokud dlužník nadále neplatí, je nutné se obrátit na (soukromého) exekutora. Jeho prvým krokem je požadavek na zaplacení jakési zálohy. Další, vyhledávací činnost, je již věřiteli skryta. Ale stává se, že exekutor skutečně nějaký majetek dohledá. To ovšem opět nic neznamená. Do hry opět vstoupí moc soudní, která vydá souhlas s prodejem takového majetku.

Konečně by se tedy mohly ledy pohnout. Ale ouha – pánem je exekutor, a ten nikam nespěchá. (Tedy kromě vymáhání bagatelních pohledávek, kdy může zabavit pračky a televizory a uvalit exekuci na mzdy). Na tom nic nezmění ani skutečnost, že dlužník má od věřitele podepsaná zástavní práva s doložkou vykonatelnosti. Můžeme uvést příklady exekucí, které bez jakéhokoli výsledku běží již dvanáct let. Exekutor však řízení sám neukončí: Nesl by náklady řízení.

Mizení firem

Usilovná „práce“ exekutora mnohdy končí dvěma způsoby: V lepším případě dlužník vstoupí do insolvenčního řízení. Pak může věřitel pohledávku konečně alespoň daňově odepsat. V horším případě je firma „prodána“ a stane se nedohledatelnou. Nabídkami na „koupi zadlužené společnosti“ (rozuměj – platí prodávající), se to jen hemží. Poštu pak nikdo nepřebírá, daňová přiznání se nepodávají – a nic se neděje. Stát nestíhá ani ty co prodali (společníky, jednatele), ani ty, co „koupili“. A zabývat se zmíněnými nabídkami – to by přece bylo omezování podnikání.

Stávají se však i jiné věci: Firma sice není prodána, ale jaksi zmizí. Adresa v obchodním rejstříku zůstane zachována a vlastník budovy se jí již nikdy nezbaví. Může sice upozornit soud, ten se však obrátí na původní adresu (kde dávno nikdo není), nově doručí do datové schránky (která není aktivována), nebo na adresy jednatelů a společníků (kteří mají „bydliště“ na radnice a ztratili se tedy rovněž. Proč ještě existuje institut trvalého bydliště, je stejně nepochopitelné jako to, že „podnikatel“ může bydlet na radnici. Avšak i to je zřejmě podpora podnikání.

Insolvence

Smyslem insolventního řízení je, alespoň částečně, uspokojit pohledávky věřitelů podniku dlužníka. To by ovšem řízení muselo být zahájeno v době, kdy podnik ještě nějaký majetek má, nebo jej lze zachránit. Proto se za úpadek považuje i to, že dlužník je předlužen (souhrn závazků převyšuje hodnotu jeho majetku). To pochopitelně nemůže věřitel vědět. Návrh na zahájení insolvenčního řízení by tak měl obvykle podat sám dlužník.

Většinou se čeká, až podají návrh věřitelé podniku. Ti pak, aby splnili literu zákona, pracně hledají další, obdobně postižené. Nejlepší informace přitom mají orgány státní správy (včetně finančních úřadů). Ty se však podáváním insolvenčních návrhů neobtěžují a v případě finančních úřadů tak údajně ani činit nesmějí, a pohledávky vesele odepisují. Proč, cožpak stát není rovněž věřitelem?

A tak, než dojde k insolventnímu řízení, nevlastní dlužník obvykle zhola nic. Navrhovatel insolvenčního řízení však musí uhradit soudu zálohu na náklady řízení, obvykle ve výši 50 tis. Kč. A ty tak musí většinou opět uhradit věřitel. Jenže není-li podnik v insolvenčním řízení, nemůže věřitel své pohledávky ani daňově odepsat. Co mu tedy zbývá?

Pokud dokonce k insolventnímu řízení dojde, není vyhráno. Insolvenční správci žádné lhůty ke zpeněžnění podstaty nemají, zato náklady je třeba pokrýt. Takže průběh řízení bývá srovnatelný s průběhem exekuce. A to se ještě můžete stát, že od budoucího úpadce, nic zlého netuše, něco koupíte. Neuskutečníte-li rychle další prodej, insolvenční správce vám majetek obstaví a peníze nevrátí.

Avšak ani poté, co je vše zpeněženo a rozdělen likvidační zůstatek, není společnost automaticky vymazána z obchodního rejstříku. Naopak – její další existence může trvat léta. Majitelé ani členové statutárních orgánů jsou většinou v klidu. Podnikatelský záměr se nezdařil, ručení je omezené. A tak jediná cesta je trestně právní. Ta ovšem udiví většinu advokátů, neboť „to se přece nedělá“.

Likvidace

Slušný podnik se může sám rozhodnout, že vstoupí do likvidace. To není jednoduchá cesta. Jako vždy, když se někdo chová slušně, začne se právo uplatňovat: Musí se dělat zvláštní účetní závěrky, podávat daňová přiznání, zveřejňovat výzvy věřitelům, žádat o povolení s výmazem nejen daňové, ale i celní orgány, a dokonce jednat s oblastním archivem. A tak nejdříve po půl roce, většinou však po delší době, může podnik konečně zaniknout,

Protože nikdo nenese praktickou odpovědnost, je pohodlnější nechat podnik, třeba navěky „u ledu“. Máte-li tu smůlu, že podnik má zapsáno sídlo ve vaší nemovitosti, budete ještě léta dostávat výzvy úřadů i bank. (Mohu uvést příklady desítek firem dodnes sídlících v budově, která byla zcela zbořena.) Obdobné problémy mohou nastat při nečinnosti společníků či statutárních orgánů. V tomto případě sice lze požádat o rozhodnutí o likvidaci soud. Nemyslete si však, že bude s vyřízením vašeho podání, spěchat. Většinou vaši žádost prostě zamítne.

Lze ještě pochopit, že jsou státu problémy podniků či majitelů nemovitostí lhostejné. Ovšem se stejnými problémy se potýkají i správní orgány. Živnostenský úřad zašle výzvu, která se vrátí. Finanční úřad neobdrží daňové přiznání a smíří se s tím. Aktivita úřadů poklesne, věc se založí. Vždyť jsou ještě i poctivé podniky a práce je tak dost. Ostatně za ty platy?

Existuje ovšem i možnost zrušení podniku bez likvidace. Podnik může zrušit na základě neplnění zákonem stanovených povinností pouze soud. Ve skutečnosti jsou však soudy a státní orgány, které jim mají předávat příslušné návrhy, v této oblasti zcela nečinné. Řešení je přitom relativně jednoduché: Exekutivně kontrolovat zacházení státních orgánů s nedoručitelnými písemnostmi (bohužel díky datovým schránkám v kombinaci s nulovou reakcí na takto doručené výzvy), a uložit jim podávat příslušné návrhy soudu provázené odpovídajícími sankcemi.

A pokud jde o fyzické osoby, je situace ještě horší. Takový „podnikatel“ prostě ohlásí živnostenskému úřadu přerušení či ukončení podnikání. Odhlásí se na Správě sociálního zabezpečení a slehne se po něm zem.

Vaši zaměstnanci

Jistě, zaměstnanci jsou to nejcennější, co firma má. Tedy pokud jsou dobří a spolehliví. Ale jak to zjistit, a jak je vybrat? Povinné posudky dřívějších zaměstnavatelů byly zrušeny. Vyznejte se ve všech možných ustanoveních o možné diskriminaci! Pokud však tuto překážku spolu se šikovným právníkem překonáte, můžete požadovat výpis z rejstříku trestů. Tam se však záznam dostane až poté, co po všech možných odvolacích řízeních rozsudek nabude právní moci. A to již můžete podávat další trestní oznámení.

Vstupní lékařská prohlídka je dokonce ze zákona povinná. A pozor – ne u lékaře, který má veškerou dokumentaci budoucího zaměstnance, ale u „závodního“ doktora, kterého si vyberete a kterému budete platit. Kromě doktora to nikomu nic nepřinese. O skutečném zdravotním státu budoucího zaměstnance se stejně nic nedozvíte (což je pochopitelné).

Zbavit se i toho zaměstnance, který způsobuje škody, také není jednoduché. Může se dokonce i písemně s ověřeným podpisem přiznat ke krádežím, ovšem zda to soud uzná, je jiná věc. Chráněn je totiž zaměstnanec – ne vy. Jen on vám může dát kdykoli výpověď, jde za lepším a nelze mu bránit. Nevolnictví dávno skončilo. O takových “drobnostech“, jako je rodičovská dovolená, která se může protáhnout na řadu let, ani nemluvě. (Zaměstnanec sice musí sdělit, kdy se vůbec hodlá do práce vrátit, ale pokud tak učiní dříve nebo později, žádné sankce neutrpí). A nemusí se jednat jen o ženy – máme přece rovnoprávnost.

Opravdu ještě chcete podnikat v České republice? A k tomu slušně?
P.S. Pokud by náhodou měl některý z politiků vážný zájem, ochotně sdělíme další podrobnosti.

Čtěte také: Proč spolupracovat s daňovým poradcem, Za co platíte daňovému poradci