Články z blogu
Můj církevní majetek ?
09.07.2012

Prý, co bylo ukradeno, má být vráceno. To je základní myšlenka budoucího vyrovnání státu s církvemi. Což o to, myšlenka dobrá a akceptovatelná. Ono se kradlo vždy, krade se dál a zřejmě se tak bude dít i v budoucnu. Bohužel, ukradené se vrátí jen málokdy.

Raději jsem zavrhl hlubší zkoumání, kde se v průběhu věků ty církevní majetky vzaly. Ostatně částečně si to lze jakžtakž představit: Něco byly úplatky za to, že se šlechtic stal králem, nebyl uvržen do klatby, vydělávalo se obchodem s odpouštěním hříchů (jakoby snad někdo měl smlouvu s Bohem), desátky byly církevní daní, byly i milodary. Prostě kdo umí, ten umí – majetky jen bobtnaly.

Výjimečně se sice ozvali různí šťouralové s názory, že církev má být chudá, ale neuspěli. Jiná váha byli panovníci či politici. Čas od času si řekli, že církev toho má dost, oni málo a křesťanštějští a bohulibější bude použít církevní majetky k jiným účelům, byť šlo třeba o války. A tak se od nepaměti zabavovalo (nejen církvím), znárodňovalo a arizovalo. Chovali se tak králové angličtí i císaři rakouští, Masaryk, Němci i komunisté.

Díky zachovanému rodnému listu je má příslušnost k římskokatolické církvi nezpochybnitelná.
Dědičný hřích (ne v každé církvi je tomu tak) – nabytý nezaslouženě tím, že se kdysi Adam spustil s Evou, mne netíží. Logickou úvahou jsem dospěl k názoru, že vyrovnání státu s církvemi bude pro mne výhodné. Jako občan sice ztratím určitý podíl na státním majetku, ale jako příslušník církve jej získám. A protože občanů je v České republice mnohem více než příslušníků církve, je jasné, že zbohatnu. A vzhledem k tomu, že křesťanů je čím dále tím méně, bude se můj majetek neustále zvětšovat. Od roku 1950 klesl náš stav z téměř 6,8 milionu na 1 milion. (Měl bych asi rychle zajistit dědictví pro mé děti – nechat je pokřtít.)

Co získám jako člen římskokatolické církve

Myšlenka mne zaujala a tak jsem - 60 let po lekcích náboženství – začal aktivně pátrat jaká mám v církvi práva. Nejprve jsem chtěl zjistit, kde se dozvím, jak církev s mým (předpokládám, že nehmotný bůh nic nevlastní) majetkem hospodaří, kdo to celé, v době pověstné auditováním všeho druhu, kontroluje a schvaluje. Nakonec jsem skutečně našel výroční zprávy některých diecézí, jejich podrobnost mne však neuspokojila. I tak se zdálo, že ovlivnit nakládání se „svým“ církevním majetkem nemám šanci.

Konečně jsem zjistil, že se musím seznámit s Kodexem kanonického práva, kterým jsem prý, jako pokřtěný, vázán. A skutečně, dozvěděl jsem se spoustu věcí: Mám povinnost vést svatý život a podporovat růst církve. Mám právo předkládat pastýřům církve svá přání a své potřeby (bohužel zejména duchovní). Mám povinnost přispívat na potřeby církve a slušné živobytí jejích služebníků. Mohu také zakládat soukromá sdružení, ovšem jen pod dohledem autorit. Nemohu vykonávat vládní moc (zákonodárnou, výkonnou či soudní), neboť jsem nepřijal svěcení.

Začal jsem tušit, že s dohlížením na správu mého podílu na církevním majetku to nebude jednoduché. Jistá šance by tu ale byla. Dle svého bydliště přísluším k určité partikulární církvi (diecézi, farnosti). A v každé diecézi má být rada pro hospodářské záležitosti, která ročně prozkoumává příjmy a vydání. Tam jsou i tři prostí věřící – bohužel je jmenuje biskup.

Jsou však i jiné instituce. Církev, tedy její autority, ustavují pro veřejné dobro řadu právních osob. Jsou to soubory osob nebo věcí a jsou trvalé. Tedy mohou zaniknout, pokud nevyvíjí činnost alespoň 100 let. Ovšem existuje-li v širém světě jediný člověk, který se k dané osobě hlásí, je činnost vyvíjena. Činnost, majetek či práva tedy nejsou vázána na určitý stát. Dalo by se ještě hovořit o institutech zasvěceného života, řeholních institutech či dokonce o sekulárních institutech. Jejich samostatnost je však velmi omezená. Hospodaření se řídí církevními předpisy, vždy v podstatě rozhoduje biskup, o majetku pak Apoštolský stolec. A ten je také jeho jediným vlastníkem.
Pro jistotu jsem však ještě pročetl V. knihu, která se zabývá časným majetkem církve. To je majetek držený „pro tento čas“. Dočetl jsem se, že Katolická církev má přirozené a na světské moci nezávislé právo nabývat, držet, spravovat a odprodávat časný majetek pro dosažení cílů sobě vlastních (provozování Božího kultu, slušné zaopatření svých služebníků, uskutečňování děl apoštolátu a lásky). Všechen časný majetek náleží obecné církvi a Apoštolskému stolci. Jen tak na okraj – do uskutečňování děl apoštolátu a lásky náleží i šíření víry. Do toho se mi moc nechce, ale za komunistů jsem také platil za šíření revoluce a nikdo se mne neptal. Jak vidno, ještě to není pryč.

Zajímavé je ustanovení V. knihy o obročí. To je institut, kdy se církvi vezme majetek, vloží se do fondu, a církvi přísluší výnosy z hospodaření fondu. Nic nového pod sluncem. V Českých zemích zabavil majetek církve již Josef II v 18. století a kněze pak platil stát. A tak je tomu i v jiných státech. Církev se však s touto situací nikdy nesmířila. V zemích, kde jsou doposud obročí, má biskupská konference povinnost usilovat o převedení majetku na církev. Pokud tedy dnes někteří poslanci navrhují toto řešení, musí s nimi ostatní správní věřící, zejména ti sdružení v TOP 09 povinně bojovat.

Když jsem takto zjistil, že z navrácení církevního majetku jako věřící přímo nic mít nebudu a hospodaření s ním neovlivním, nastal čas pohlédnout na problém z druhé strany.

Co tedy ztratím jako občan, když stát určitý majetek na církve převede

Dnes jsou církevní aktivity z velké části financovány státem. Neinvestiční transfery církvím z rozpočtu kultury v roce 2011 činily 1,716 miliardy (růst o 82 mil. Kč proti roku 2010), duchovních je 4.892 osob. Roční náklad na církve se tedy pohybuje okolo 170 Kč na každého občana. Ne každý s tím musí souhlasit, nicméně to mohu brát jako jakousi daň či pojištění za případné možné spasení. Tuto daň sice povinně platí všichni, povinné ručení ale také. Takže nic mimořádného. Přitom dnes kde kdo, i bývalí komunisté, chtějí vysvětit budovu, prapor, auto. Tak proč toto „pojištění“ neplatit. Navíc se církve starají o památky a kulturní dědictví, což o pojišťovnách říci nelze. Korektně je třeba dodat, že církve mají i příjmy z již vydaného majetku, dotací na žáky a studenty církevních škol, opravy památek či na sociální služby. Ale tím se jejich financování neliší od jiných nestátních organizací.

Dle zákona má být církvím část majetku vrácena a k tomu mají obdržet část nemovitostí a finanční náhradu ve výši 59 miliard Kč. Finanční náhrada má být vyplácena 30 let a ještě 17 let má stát církvím vyplácet příspěvky na provoz, které se budou postupně snižovat.

Původní majetek měl činit cca 261.033 ha pozemků a nemovitosti, oceněn byl na 134,7 miliardy Kč. Vydáno má být tedy přibližně 56% původního majetku. Převážná část majetku je dnes spravována Pozemkovým fondem a Lesy ČR. (Kam se podělo 80 % původních vodních ploch jsem zatím nezjistil. Část je možná ve správě podniků povodí, rybářských spolků a dalších organizací.)

Odpůrci napadají vyčíslení rozsahu původně vlastněného majetku a odhad jeho ceny. Proč nelze majetek v měrných jednotkách vyčíslit, nechápu. Vedle již zmíněného zmizení 80% vodních ploch s překvapením zjišťuji, že Pozemkový fond České republiky dodnes spravuje 48.412 ha pozemků, u nichž není s to určit jejich charakter (lesní fond, půdní fond atd.). Jak je to možné? Jak je možné, že jsou více než 20 let blokovány pozemky, které mají být v majetku církve, a katastrální úřady dodnes neví, zda tomu tak je? A jak je možné, že to neví církve, když dle již zmíněného Kodexu existují v každé kurii kancléři a notáři, jejichž povinností je pečovat o archivy?

Povznesu-li se nad probíhající spory, zajímá mne, co vlastně uvedené nemovitosti vynáší, o co tedy stát přijde a co církve získají. U lesních pozemků je to relativně jednoduché. Pokud by byl vydán procentuální podíl vyplývající z celkové hodnoty majetku a finančního vyrovnání, jednalo by se o 101.903 ha, tedy o necelých 8 % obhospodařovaných ploch. Pokud by byly vydány všechny pozemky (151.777 ha), jednalo by se o necelých 14 % obhospodařovaných ploch. Výnos z těchto ploch (2.430 Kč na ha) činil dle hospodaření podniku Lesy České republiky v roce 247,7 mil. respektive 368,8 mil. Kč. (před zdaněním. (Podnik zaměstnává 3.242 zaměstnanců.)

U Pozemkového fondu České republiky je situace méně přehledná. V jeho hospodaření jsou výnosy z prodeje, velká část majetku (20.749 ha, tj. 9 %) není pronajata, ve výnosech z pronájmu jsou zahrnuty i budovy. Nicméně průměrný výnos z pronájmu vychází na 3.643 Kč na ha. Výnos z vráceného majetku by tak činil 184 mil. Kč před zdaněním. (Fond zaměstnává 875 osob.)

Otázkou je, proč církve vůbec o majetek žádají. Pokud by totiž hospodařili jako nynější státní instituce, vynesl by jim vracený majetek po zdanění cca 320 mil. Kč ročně. Zbývající nevracená část majetku by vynášela okolo 202 mil. Kč po zdanění. Celkový výnos by tedy byl hluboko pod dnešními příjmy církví ze státního rozpočtu. Pokud by stát vyplatil oněch 59 miliard okamžitě a církve je použily na finanční investice, pak by jejich výnos po zdanění mohl být okolo 1,5 miliardy Kč ročně. Celkem by se tedy jednalo o přibližně 1,8 miliardy Kč ročně, což přibližně odpovídá dnešním ročním nákladům státu na financování církví. Zdá se tedy, že jako občan o nic nepřijdu.

Církve doposud neřekly, co s vráceným majetkem hodlají dělat. Na jeho spravování postrádají infrastrukturu i personál a jen těžko mohou potřebné zázemí vybudovat. A asi nebudou chtít, aby na jednoho duchovního připadal jeden další zaměstnanec. Lákadlem je asi jen hlad po majetku (a povinnosti snažit se o jeho získání vyplývající z církevních předpisů), a souběžné dlouhodobé vyplácení státního příspěvku. Kdyby toho nebylo, přišly by církve z bláta do louže.

Když jsem zvážil všechna pro a proti, nemohl jsem se rozhodnout. Jako občan celkem o nic nepřijdu a jako věřící nic nezískám. Hospodaření církví sice nemohu ovlivnit, hospodaření státu snad jen při volbách. Majetek vracený církvím bude vlastněn Římem, ale u jiného původního státního majetku je to obdobné. Navíc nemovitosti z České republiky nikdo neodnese, ať již patří komukoli. Výnosy z majetku mohou plynout do ciziny, pak ovšem církvím již nikdo nic nedá. A výnosy z jiného majetku také nezůstávají doma. A navíc - 59 miliard je méně, než se v tomto státě rozkrade za rok.

Takže je mi to celé vlastně jedno.

Autor: Ing. Jaroslav Schulz CSc.