Články z blogu
Hop a je tu ROP (včetně dotačních problémů)
04.04.2014

Hop a je tu ROP (včetně dotačních problémů)

Mohlo by to také být o české vyčuranosti a obhajobě českých národních zájmů. O čem je řeč? O tom, jak se kraje a ministerstva přela, kdože může za problémy s regionálními dotacemi a kdo tedy má financovat vzniklé škody.

Na problém bylo zaděláno již v devadesátých letech, kdy zejména pražští intelektuálové tvrdě odmítali zemské uspořádání. A když se ukázalo, že mezi obcemi a státem by nějaký samosprávný a správní orgán měl přece jen být, začaly se připravovat kraje. Místní politici doufali na příliv peněz a investic. Kde které větší město chtělo být krajem. A to se do značné míry podařilo. Bez ohledu na historické, kulturní či infrastrukturní vazby nakonec vzniklo 14 krajů (včetně Prahy) zcela rozdílné velikosti a hospodářské síly. Jen čtyři z nich překročily milion obyvatel, nejmenší (Karlovarský) pak jich má pouhých 302 tisíc. A jako jakási pomsta Moravě byl ustaven kraj Vysočina.

Řada krajů tak nebyla (a není) životaschopná. Tato skutečnost, spolu s neutuchajícími centralizačními trendy, vedla nejen k omezení Evropské charty místní samosprávy přijaté v roce 1999, ale i k takovému rozpočtovému určení daní, kdy jsou finanční prostředky z velké části přidělovány krajům z centrální úrovně a brání tak plné realizaci jejich samosprávných funkcí. A z této situace se tak hned nedostaneme.

Snaha mít vlastní zastoupení se přenesla i na obce. Ty se začaly zmenšovat a jejich počet stoupal. Jestliže jich v roce 1990 bylo 4100, pak v roce 2013 už to bylo 6253. Přitom více než 250 obcí má méně než 70 občanů. Že taková obec není schopna pro občany žádné významnější služby zajistit, její existence tedy je problematická a závislá na dotacích, nikomu nevadí. V počtu obcí jsme prostě rekordmanem: Například takové Holandsko jich má jen 443, Rakousko 2357 a mnohem větší Německo 12379. Tam již mohou obce pro občany dělat daleko více.

Miliardy nelze rozhazovat oknem

Za této situace jsme vstoupili do Evropské unie. Tam kdysi otcové zakladatelé přišli s myšlenkou, že by se občané v různých regionech měl mít tak nějak stejně dobře. Bohatším se něco vzalo a chudším se peníze rozdělili. Vznikly kohezní fondy EU. My jsme sice pod heslem „každý za své“ dělili Československo, pokud ale byl někdo ochoten dávat nám miliardy, nebyly jsme proti. Naopak – rozdělovat cizí peníze chtěl každý: Ministerstva i kraje. A tak vzniklo pro rozdělování peněz hned 26 operačních programů, z toho 7 pro územní celky.

Jenže rozdávání peněz není holenku jen tak. Miliardy přece nelze rozhazovat oknem, to se musí pěkně zadministrovat. Někdo musí peníze rozdělovat a nést za to odpovědnost. Pro tak náročnou činnost je potřebná určitá velikost územních celků. A ta u nás nebyla, řada krajů byla moc malá.

Kraje se sice mohly dobrovolně spojit do větších celků s právní subjektivitou, tomu se ale nedalo věřit. Některé kraje sice mohly vstoupit do regionálních programů samostatně, ale co ty malé? Takže co teď?

Soudružské řešení počesku

Chytré hlavy přemýšlely. Ještěže Evropský statistický úřad již v roce 1998 vymyslel pro sledování jejich výkonnosti hierarchickou Nomenklaturu územních statistických jednotek (NUTS). A jednou z úrovní byla NUTS 2 pro celky s počtem obyvatel od 800 tisíc do 3 milionů. Tyto statistické jednotky sice u nás k ničemu nebyly, ale jiné evropské státy, kde se kryly se správními a samosprávnými územními jednotkami, jim rozuměly. Měly svou logiku i odpovědné orgány.

Češi tedy udělali pověstný Cimrmanův krok stranou a vymysleli vlastní řešení. Dali prostě dohromady vždy více krajů, které sice spolu normálně nechtěly mít nic společného, nicméně když jde o peníze proč ne. Označily je za regiony soudružnosti (jakpak asi soudruží Hodonín a Pelhřimov) a již zmíněnou úroveň NUTS 2. Takže velikost by byla.
Jenže to pořád nestačilo. Nikdo nedá peníze statistické jednotce, která nemá právní subjektivitu, úřady a orgány. A tak byly regiony soudružnosti, jak jinak, zřízeny zákonem o podpoře regionálního rozvoje (248/2000 Sb.) a do jejich čela byla postavena Regionální rada, která se stala právnickou osobou, zřizuje své orgány (výbor) a úřad.

Zatímco jeden problém byl pěkně „po česku“ vyřešen, vznikl problém jiný: Regiony soudružnosti nemají žádný jiný důvod ke své existenci, než čerpání evropských dotací. Nemají území, obyvatelstvo, kulturu, historii a většinou ani skutečnou soudružnost. Regionální rada sice má ze zákona právní subjektivitu, ale jinak je na tom stejně jako region, Netvoří ji nic. Jaká je její právní podstata? Nemá svou zřizovací listinu, nemůže tedy být organizační složkou kraje či státu (tou ostatně nemůže být ani proto, že má vlastní právní subjektivitu). Je zřízená zákonem, má právní subjektivitu, měly by tedy být příspěvkovou organizací. Ani tou však není. Jisté je jen to, že je neziskovou organizací a dle zákona o účetnictví je účetní jednotkou. V administrativním registru ekonomických subjektů (ARES) je uváděna zvláštní právní forma „805 – Regionální rada soudružnosti“ spadající do institucionálního sektoru „místní vládní instituce“.

Zamotaný problémový kruh, neboli orgán regionální rady, její výbor

I když členy výboru paritně jmenují (volí) příslušná krajská zastupitelstva, která mohou jimi jmenované členy i odvolat, výbor jako celek jim účty ze své činnosti neskládá. Dodejme, že členství ve výboru je veřejnou funkcí a že jen výbor rozhoduje o hospodaření regionální rady. Je zřejmé, že členové výboru tak nesou jen obecně právní odpovědnost jednotlivě, politickou odpovědnost však nenese nikdo.

Stát tedy vytvořil čistě účelově a bez jakýchkoli rozumných souvislostí fiktivní územní celky, které nazval regiony soudružnosti. Těmto regionům však nesvěřil ani právní subjektivitu, ani jakékoli rozhodovací pravomoci, tedy ani koordinaci plánů územního rozvoje. Určité pravomoci stát naopak přenesl na regionální rady, jejichž jedinou funkcí je řízení regionálních operačních programů. Regionální rada je přitom čistě imaginární institucí. Skutečné pravomoci vykonává její výbor, jehož členové jsou nepřímo voleni krajskými zastupitelstvy. Regionální rady a jejich výbory, vyjma kontrol, nikdo neřídí a nikomu se neodpovídají ze své činnosti. Nemají prakticky jiné příjmy, než jsou účelové dotace, žádný vlastní majetek a nemohou tak nést ani případné postihy.

A zde je jádro pudla: Zřejmě nikdo nepřemýšlel, co se stane, když celá konstrukce nebude v některých případech fungovat. Hejtmani oprávněně říkají, že kraje nemohou nést ztráty regionálních rad, které nejsou jejich. Stát sice říká totéž, jenže byl to právě on, kdo tyto problémy vyvolal.

Dotační období se chýlí ke konci a s ním i jakýs takýs smysl regionálních rad. Co bude dále? O tom nikdo nemluví. Avšak již se objevuje nové řešení: MASky (místní akční skupiny). Lze jen doufat, že tentokrát se již vyhneme typickému českému řešení.


článek byl napsán pro server měšec.cz
www.mesec.cz/clanky/hop-a-je-tu-rop-vcetne-dotacnich-problemu/

Autor: Ing. Jaroslav Schulz